Oblast: Kyoto
Cíl cesty: Výhod slunce z vrchu hory Mount Inari (233 m.n.m)
Je 22. Března 2023 a východ bude v 6:08. Ke vstupní bráně do Fushimi Inari, odkud začínají cesty na vrchol hory, se dá pohodlně dostat ze zastávky JR Inari. Spíme v ryokanu u zastávky Shichio. Půjdeme ke vstupní bráně pěšky. Na výstup si dáváme hodinu. Budík na 4:00, po tmě se obléct, nevzbudit spáče, 4:15 vyrážíme.
Po cestě potkáme pár lidí, ale jinak všichni spí. Neznám trasu, naviguje kamarád. Půl hodinky tiché chůze nočními uličkami podél řeky a já vnímám, že jsme se přiblížili ke svatyni změnou atmosféry ulic podtrženou prvními branami tori a světlem luceren.
Na hlavním nádvoří jsou nádherně osvětlené budovy Fushimi Inari Taisha (hlavní svatyně). Ticho, klid, z nástupních pěšinek vedoucích někam nahoru jde vůně lesní vlhkosti a přívětivého tajemství posvátné hory. Už jsme prošli řadu bran, ale tady to teprve začíná – tunely. Brány jsou zde stavěny na stezkách na vrchol hory těsně za sebou a tunely, které tak vytváří, jsou magické. Nadechneme se a vstoupíme.
Šetřím dech. Výstup bude dlouhý a na odpočívání po cestě je jen omezený čas. Užívám si atmosféru a dobrodružné kroucení tunelů. Po cestě potkáváme skupinku mladých, kteří si sem zalezli na malý večírek. Po několika odpočívadlech, kde jsou tunely přerušeny krásným výhledem, odbočkami na jiné cestičky do lesa a zavřenými stánky s občerstvením se začne dostavovat pocit, že tunelů už jsem se nabažila dosti a ještě jich uvidím spoustu. To to stoupání. Jdeme dál. Čas tiká. Tunely už přestávám vnímat a snažím se udržet tempo chůze po schodech. Další odpočívadla, stánky, svatyně. Vždy to vypadá, že už bychom mohli být na vrcholu, ale stále ne. Tma už není tak hustá jako dole. Východ slunce je už pod obzorem. Další zatáčka, chodníček pokračuje po rovince dál, ale my odbočili na schody na další svatyni. Jsme na vrcholu. Vrcholová svatyně Mount Inari nepůsobí velkolepě. Působí jinak. Staře. Historie svatyní božství Inari tu sahá do začátku 8. století. Čekáme. Procházíme se po ochozu, zdravíme sošky lišek a náhle se barva nebe změní z noční tmy na modré svítání. Magický moment.
Rozednilo se. Scházíme schody zpět na cestičku a pokračujeme po ní dál. Čas na snídani. Potkáváme ranní běžce, kteří vypadají, že vyběhnout si těch pár stovek shodů mají jako každodenní rozcvičku před prací. Z cestičky odbočuje lesní pěšina. Tam bude klid a máme čas. Je krátce po šesté a další cíl je být v 8:00 zpět dole u hlavní svatyně až bude otevírat obchůdek, kde si kamarád nechá zapsat svou návštěvu svatyně do jeho knížky Goshuincho. Žvýkám onigiri a užívám si mystickou atmosféru lesa po východu slunce zahaleného do ranního oparu. Našla jsem v mapě na téhle boční cestě nějakou zastrčenou svatyni. Půjdeme se tam podívat a pak se vrátíme na hlavní cestu.
Vyrazili jsme po nezpevněné cestě a začali klesat. Když nám to bylo už podezřelé a přestávalo se nám líbit, kolik toho budeme muset našplhat zpět, byli jsme už na půl cesty tam. No co…to už nemůže klesat víc. Kleslo. Cestou zpátky dostane dýchání zabrat, ale stojí to za to. Došli jsme do shluku spousty oltářů se sochami lišek porostlých mechem. Ztracené místo v lese, kde bydlí skřítkové a lesní duchové.
Cesta dál vede kolem domečku s příjezdovou cestou od paty hory a pak jinou pěšinou zase zpět nahoru. Vylezli jsme po usilovném suptění zase zpět na vrchol hory. Oblaženi výtězstvím že jsme se neztratili a radostí z objevení tajemného zákoutí se vydáváme na sestup dolů. Přibývá množství ranních běžců a procházkářů. Oproti tomu, co tu vypukne až dole otevře hlavní svatyně a najedou první autobusy je tu příjemné pusto-prázdno. Scházíme dalšími tunely bran a otevřenými chodníčky. Na rozcestích i různě po cestě jsou další svatyně ověšené mini branami, sochy lišek a lvů zdobené červenými zástěrkami. Potkali jsme krásnou umělou soutěsku s potokem. Jako milovník mechu si užívám jeho měkkou, živě zelenou všudypřítomnost podtrženou vyživující vlhkostí lesa.
Další svatyně ověšené malými branami a záplavy malých sošek lišek, které nejsou tesané z kamene jako součást svatyně samotné, ale přinesené lidmi jako dar svatyni. Brána na bráně, liška na lišce. Kamarád vysvětluje něco o dlouhé čekací listině, aby mohl člověk, nebo firma věnovat na horu bránu a o poměrně vysokých částkách, které takový dar obnáší. Opravdu mnoho osob chtělo brány věnovat. Tak aby se vešly, vznikly z nich tunely.
Došli jsme zpět k hlavní svatyni. Na nádvoří je spousta lidí, ale obchůdek svatyně na zápis do knížky ještě neotevřel. Čekáme. Najednou z boční budovy vyjde zástup mnichů. Máme štěstí. Neplánovaně máme možnost přihlížet ranní bohoslužbě. Mniši si podávají podnosy s obětním jídlem a staví je do svatyně. Kamarád odběhl do krámku a vrátil se s krásným malovaným zápisem jeho návštěvy. Bohoslužba skončila. Ještě jsme si prohlédli pár zákoutí plných motlitebních tabulek, jeřábů a dalších věcí, které lidé se svou motlitbou přináší.
Vycházíme hlavní branou tori a proti nám se najednou vyhrne dav lidí. Přijely první autobusy. Akorát v čas. Na hlavní ulici se ještě zastavíme u automatu na překvapení, který nabízí plátěné pytlíčky s krásnými potisky lišek. Z jednoho ze všudypřítomných automatů na pití, mi vypadne plechovka s teplou kávou na cestu. V ryokanu vyzvedneme zbytek výpravy a jdeme pokračovat v průzkumu Kyota.
